Člověk otevře starou skříň, najde mezi smlouvami a účtenkami také životní pojistku a na chvíli znejistí. Před lety se stal úraz, přišla vážná diagnóza nebo zemřel člen rodiny. Tehdy se řešilo všechno možné, jen ne pojistné plnění. Dokument zůstal ležet v deskách a otázka zní: Není už pozdě?
U životního pojištění platí zvláštní promlčecí lhůta deset let. Neznamená to ale, že začne běžet v den, kdy pojistná událost nastala. Zákon její začátek posouvá až o jeden rok. Teprve po uplynutí tohoto roku se rozběhne desetileté období, během něhož může pojištěný nebo oprávněná osoba nárok uplatnit.
V praxi tak může od pojistné události do okamžiku, kdy se pojišťovna začne bránit námitkou promlčení, uplynout celkem jedenáct let. Papírově je to dlouhá doba. U životního pojištění ale nemusí být nijak přehnaná – některé následky se vyvíjejí pomalu, rodinné majetkové vztahy se řeší po úmrtí a ke smlouvě se pozůstalí někdy dostanou až po letech.
Deset let nezačíná v den události
Představme si konkrétní datum. Pojistná událost nastala 15. března 2026. První rok ještě promlčecí lhůta neběží. Její běh začne 15. března 2027 a desetileté období skončí 15. března 2037.
Tento posun se snadno přehlédne, zejména když člověk vezme do ruky pojistnou smlouvu a automaticky začne počítat od data úrazu, diagnózy nebo úmrtí. Kalendář pak vypadá přísněji, než jak ho nastavuje zákon. Rozhodující proto není jen den samotné události, ale také přesné určení, kdy se podle smlouvy a okolností událost stala.
Datum může být zřejmé u úmrtí, u některých úrazů nebo u hospitalizace. Složitější situace nastává u onemocnění, jehož následky se projeví postupně. Pojistná smlouva přitom může pracovat s vlastními definicemi pojistné události, například s okamžikem stanovení diagnózy, vznikem invalidity nebo přiznáním určitého stupně závislosti. Právě tady se vyplatí číst nejen obecné informace o produktu, ale hlavně konkrétní pojistné podmínky.
Desetiletá lhůta je zákonným pravidlem, ne univerzálním údajem vytrženým ze smlouvy.
Promlčení nefunguje automaticky
Ani po uplynutí promlčecí lhůty se nárok nevymaže ze světa automaticky. Soud k promlčení nepřihlédne sám od sebe. Pojišťovna musí uplatnit námitku promlčení, tedy výslovně namítnout, že nárok byl uplatněn příliš pozdě.
To však není důvod nechávat věc ležet. Jestliže pojišťovna námitku vznese, může se nárok na výplatu pojistného plnění výrazně zkomplikovat. V případném sporu se pak řeší nejen to, zda pojistná událost skutečně nastala a zda splňuje podmínky smlouvy, ale také kdy přesně začala a skončila promlčecí lhůta.
Rozdíl několika dnů může mít praktický význam. Stejně tak může být podstatné, zda pojištěný nárok řádně uplatnil, jaké dokumenty pojišťovně doručil a zda mezi stranami neprobíhala komunikace, která měla na běh lhůty vliv. U starších případů proto nestačí najít samotnou smlouvu. Smysl mají také oznámení pojistné události, lékařské zprávy, rozhodnutí úřadů, dopisy pojišťovny a doklad o tom, kdy byly jednotlivé dokumenty doručeny.
Smlouva může lhůtu upravit jinak
Zákonné desetileté pravidlo není za všech okolností jedinou možností. Smluvní strany si obecně mohou sjednat jinou promlčecí lhůtu, a to v rozmezí od jednoho do patnácti let. Rozhodující proto může být i znění pojistné smlouvy nebo všeobecných pojistných podmínek platných pro konkrétní produkt.
Takové ujednání ale nemá volné pole působnosti. Jestliže by zkrácení nebo jiné nastavení lhůty zhoršovalo postavení slabší strany, nemusí se k němu přihlížet. U spotřebitelských smluv je proto potřeba posuzovat nejen samotné číslo uvedené v podmínkách, ale také okolnosti, za nichž bylo sjednáno, a komu má smluvní ustanovení sloužit.
Běžný klient často podepisuje dokument, který má desítky stran a používá pojmy známé spíše právníkům než rodině, která si pojištění sjednává kvůli hypotéce nebo dětem. Jedna věta schovaná mezi ustanoveními o výlukách může být pro posouzení lhůty důležitější než několik stran reklamního popisu produktu.
Co si pohlídat u staršího nároku
První krok představuje přesné určení pojistné události. Nestačí napsat, že k ní došlo „někdy v roce 2026“. Pro další posouzení je třeba dohledat konkrétní datum a zjistit, jak událost popisuje smlouva. U úmrtí půjde typicky o datum úmrtí, u dlouhodobého onemocnění nebo invalidity může být situace odlišná.
Potom je třeba připočíst jeden rok a od tohoto dne počítat desetiletou promlčecí lhůtu, pokud smlouva nestanoví jinou platnou lhůtu. V uvedeném příkladu tedy nejde o rok 2036, ale až o 15. březen 2037. Takové počítání připomíná starý papírový kalendář s červeně zakroužkovaným datem: rozhoduje jediný den, nikoli přibližný odhad.
Nakonec je nutné zjistit, zda už pojišťovna plnění odmítla, zda nárok uznala alespoň částečně nebo zda si vyžádala další podklady. Odmítnutí samo o sobě ještě neříká, že je nárok promlčený. Stejně tak dlouhá korespondence s pojišťovnou automaticky neznamená, že se lhůta zastavila nebo začala znovu běžet.
U případu, který se blíží hranici deseti let od začátku promlčecí lhůty, se vyplatí nečekat na další dopis. Rozhodující budou data, přesné znění smlouvy a postup pojišťovny, nikoli dojem, že stará pojistná událost už nemůže mít žádné právní následky.
