V pondělí ráno odvezl služební kombík technika na stavbu, v úterý s ním jela účetní na poštu a ve středu si ho půjčil vedoucí skladu. Ve čtvrtek se všichni sešli u pojišťovny, protože někdo začal řešit, jestli auto náhodou nepotřebuje tři povinná ručení. Nepotřebuje. Jedno auto, jedna pojistka, několik řidičů a o něco méně důvodů k panice.
Pojistka se váže na auto, ne na člověka
Povinné ručení se sjednává na konkrétní vozidlo. Nezáleží tedy na tom, jestli za volant usedá jeden zaměstnanec, celá směna nebo se klíčky ve firmě předávají rychleji než firemní notebook po poradě.
Jedna pojistná smlouva může krýt provoz vozidla bez ohledu na to, který oprávněný řidič ho právě řídí. Zaměstnanci kvůli běžnému střídání za volantem nepotřebují vlastní povinné ručení pro služební vůz.
Povinnost zajistit pojištění má provozovatel vozidla. U firemního auta jím bývá společnost zapsaná v registru vozidel, nikoli jednotliví zaměstnanci, kteří auto používají při práci. Právě provozovatel by měl hlídat, že smlouva skutečně trvá a že se vztahuje na správně uvedené vozidlo.
Tady se vyplatí rozlišovat vlastníka a provozovatele. V praxi mohou být stejnou firmou, ale nemusí. U leasingu nebo dlouhodobého pronájmu se mohou role rozdělit a odpovědnost za pojištění je potřeba nastavit podle zápisu v registru a smluvního vztahu, ne podle toho, kdo si myslí, že auto „patří firmě“.
Co se stane při nehodě zaměstnance
Když zaměstnanec způsobí při řízení služebního auta nehodu, škoda poškozenému se zpravidla hradí z povinného ručení firmy. Poškozený tedy nemusí zjišťovat, jestli za volantem seděl nový kolega, zkušený technik nebo ředitel, který si chtěl na chvíli odpočinout od e-mailů.
Pojišťovna řeší událost podle pojistné smlouvy a okolností nehody. Poškozený má nárok na náhradu újmy v rozsahu, který povinné ručení pokrývá, i když vozidlo v daný den řídil jiný zaměstnanec než obvykle.
To ale neznamená, že řidič může pravidla silničního provozu odložit do přihrádky vedle technického průkazu. Pojišťovna může po vyplacení náhrady požadovat peníze zpět, tedy uplatnit regres. Typicky se to týká situací, kdy řidič usedl za volant pod vlivem alkoholu, řídil bez potřebného oprávnění nebo škodu způsobil úmyslně.
Firma by proto měla mít jasno v tom, kdo smí služební auto používat. Nejde jen o interní pořádek a evidenci klíčů. Zaměstnanec musí mít odpovídající řidičské oprávnění a auto nesmí být půjčováno lidem, kteří k jeho řízení nemají souhlas.
Rozumné je také ověřit, zda pojistné podmínky neobsahují zvláštní omezení pro určitý způsob využití vozidla. Jinak se může stát, že auto vedené jako běžný osobní vůz začne pravidelně vozit náklad, zákazníky nebo zaměstnance v režimu, který smlouva nepředpokládá.
Zákonné minimum nemusí stačit
Od 1. dubna 2024 činí zákonné minimální limity povinného ručení 50 milionů korun za újmu na zdraví a 50 milionů korun za majetkovou škodu. To je hranice, pod kterou se běžné pojištění dostat nesmí.
U firemního auta ale není rozumné dívat se jen na nejnižší povolenou částku. Služební vůz může jezdit po dálnici, vozit drahé vybavení nebo se pohybovat v okolí výrobních areálů, kde jediná nehoda snadno zasáhne několik vozidel i provoz firmy.
Škoda na zdraví může zahrnovat dlouhodobou léčbu, ztrátu příjmu nebo další náklady, které se nepočítají v tisících. U majetkové škody zase stačí několik novějších aut v jedné koloně a účet začne být nepříjemně dlouhý. Vyšší limity proto mohou dávat smysl hlavně u firem, jejichž vozy tráví hodně času na silnici nebo převážejí hodnotnější náklad.
Výše limitu se obvykle promítne do ceny pojištění, ale rozdíl nemusí být proti celkovým nákladům firmy zásadní. Zvlášť když porovnáme vyšší pojistné s částkou, kterou by podnik musel řešit po vyčerpání sjednaného limitu. To už není položka na úrovni několika tankování.
Když firma provozuje více aut
Jedno auto se dá pojistit samostatně. U několika vozidel však začne být praktická flotilová smlouva. Jedna pojistná smlouva může podle pravidel platných pro povinné ručení krýt více vozidel stejného vlastníka nebo provozovatele.
Flotilové pojištění zjednodušuje administrativu. Firma nemusí spravovat oddělené smlouvy ke každému vozu a při obměně vozového parku se změny řeší v rámci jednoho celku. Hodí se to hlavně podnikům, kde auta přibývají, mizí a občas se mění rychleji než organizační struktura.
Před sjednáním je dobré mít přehled o tom, jak se auta používají. Jinak se v jedné flotile mohou potkat osobní vozy obchodníků, dodávky techniků i vozidla převážející materiál, přestože mají odlišné riziko. Pojišťovna může potřebovat znát typ vozidel, jejich účel, obvyklý rozsah provozu nebo okruh uživatelů.
Firma by si měla hlídat také změny v registru. Při koupi, prodeji, vyřazení nebo převodu auta musí údaje v pojištění odpovídat skutečnému stavu. Administrativní chyba sama neudělá nehodu, ale při likvidaci škody umí přidat dost nepříjemných otázek.
Co by měli zaměstnanci vědět
Zaměstnanec nemusí znát celé znění pojistných podmínek. Měl by ale vědět, kdo mu auto svěřil, jak ho smí používat a kam hlásit nehodu. Užitečné je mít ve voze jednoduchý postup pro případ nehody, kontakt na odpovědnou osobu a informace o tom, jak firma řeší škody.
Od 1. října 2024 se v Česku platnost povinného ručení ověřuje elektronicky v databázi. Při běžné silniční kontrole proto řidič nemusí předkládat zelenou kartu. To však neznamená, že může vyrazit bez ověření, zda je pojištění skutečně sjednané a uhrazené.
Elektronická kontrola také nevyřeší situaci, kdy zaměstnanec jede s vozem, který firma zapomněla pojistit po změně leasingu nebo registrace. Klíče v kapse nejsou důkazem, že administrativní oddělení všechno vyřídilo.
Dobře nastavené firemní pojištění tedy stojí na několika prostých věcech: správně určeném provozovateli, platné smlouvě, odpovídajících limitech a přehledu o tom, kdo a k čemu služební auta používá. Řidičů může být deset. Povinné ručení se kvůli tomu nerozmnoží, jen firemní evidence musí vědět, komu právě svěřila klíčky.
