Jednou člověk čeká, že mu pojišťovna zaplatí poškozenou věc tak, aby si mohl koupit novou. Podruhé přijde výpočet, ve kterém se z částky ztratí opotřebení, stáří i údajná zbytková hodnota. Obě situace mohou být podle smlouvy správně. Rozdíl spočívá v tom, zda je majetek pojištěný na novou, nebo na časovou cenu.
Časová cena není prostě „částka po odečtení nějakého procenta za každý rok“. Občanský zákoník č. 89/2012 Sb., který je účinný od 1. ledna 2014, ji chápe jako novou cenu věci bezprostředně před vznikem škody, sníženou o opotřebení a jiné znehodnocení, případně zvýšenou o zhodnocení opravou nebo modernizací. Výpočet tedy začíná u toho, kolik by stála srovnatelná nová věc těsně před škodou. Teprve potom přichází na řadu její skutečný stav.
Tohle rozlišení má v praxi velkou váhu. Pojištění na novou cenu má obvykle nahradit náklady na pořízení věci nové nebo srovnatelné. U časové ceny se vychází z hodnoty majetku těsně před pojistnou událostí. Starší střecha, kuchyňská linka nebo elektronika proto nemají stejnou hodnotu jako při nákupu, i když stále řádně slouží. Naopak dobře udržovaná věc nemusí dopadnout stejně jako jiný kus stejného stáří, který byl dlouhodobě zanedbávaný.
Právě tady pojišťovna může odečíst opotřebení. A neplatí, že k tomu má prostor pouze při úplném zničení věci. Amortizace se může promítnout i do náhrady za poškozenou část při částečné opravě. Když například dojde k poškození části střechy, podlahy nebo instalace, může se posuzovat stáří a stav opravovaných či nahrazovaných prvků, nikoli jen celková existence nemovitosti.
To bývá nepříjemné hlavně ve chvíli, kdy poškozenou součást nejde vyměnit za stejně starý kus. Řemeslník namontuje nový materiál, ale pojišťovna může při výpočtu zohlednit, že nahrazovaný prvek už měl část své životnosti za sebou. Neznamená to automaticky, že každý nový materiál bude proplacen jen v částečné výši. Znamená to, že výše plnění se musí odvíjet od pravidel sjednaného pojištění a od reálného rozdílu mezi novou a předchozí hodnotou.
Jednotné zákonné procento amortizace neexistuje. Nikde neplatí jednoduchá tabulka, podle které by se například po pěti letech vždy odečetla stejná část hodnoty u každé věci. Rozhodující je pojistná smlouva, příslušné pojistné podmínky a konkrétní stav majetku. U stejného typu věci tak mohou dva výpočty dopadnout odlišně, jestliže se liší rozsah pojištění, sjednaná cena nebo způsob stanovení hodnoty.
Do posouzení se mohou dostat také využitelné zbytky poškozených nebo nahrazovaných částí. Jestli má něco po škodě ještě prodejnou, materiálovou nebo jinou praktickou hodnotu, může se s touto hodnotou ve výpočtu počítat. Ani tady ale nestačí napsat do protokolu neurčitou částku. Zbytky musí být skutečně využitelné a jejich hodnota musí odpovídat konkrétní situaci.
Při kontrole výpočtu se vyplatí oddělit několik věcí, které se v dopisech pojišťoven někdy slijí do jedné věty. Jiná je cena nové věci, jiné je opotřebení, další položkou mohou být zbytky a zvlášť se posuzuje zhodnocení opravou nebo modernizací. Oprava totiž někdy nevrací majetek pouze do původního stavu, ale zlepší ho. Novější materiál, kvalitnější konstrukce nebo modernější technologie mohou znamenat zhodnocení, které se do náhrady nepromítne celé.
Naopak pojišťovna nemůže svou úvahu nahradit pouhým číslem bez vysvětlení. Když se objeví například odpočet třiceti nebo padesáti procent, měl by být zřejmý jeho základ: jaká byla nová cena, jak se posuzovalo stáří, v jakém stavu věc byla a zda se započítaly použitelné zbytky. Číslo samo o sobě není argument. Je to až výsledek výpočtu, který musí mít oporu ve smlouvě a ve zjištěném stavu majetku.
Často se také mluví o hranici 40 procent časové ceny. Ta se objevuje v některých pojistných podmínkách jako podmínka pro výplatu v nové, nebo časové ceně. Nejde ale o obecné pravidlo stanovené zákonem. Kdo ji hledá jako univerzální hranici platnou pro všechna majetková pojištění, hledá něco, co neexistuje. Rozhoduje přesné znění konkrétní smlouvy.
Praktický spor se proto nevede jen o to, zda je věc stará. Podstatnější otázka zní, jaký druh ceny byl sjednán a jak pojišťovna dospěla ke konkrétní částce. U starého majetku může být časová cena nízká, ale ani u částečné škody neznamená opotřebení automaticky volnou vstupenku k libovolnému odpočtu. Když jsem někdy porovnával podobné výpočty, největší rozdíl nebýval v samotném stáří věci, nýbrž v několika přehlédnutých řádcích pojistných podmínek.
Rozhodující proto bývá celá cesta od sjednaného typu pojištění přes popis poškozené věci až po výpočet náhrady. Bez ní se z procenta snadno stane jen působivě vypadající číslo, které o oprávněné výši plnění neříká téměř nic.
