Jedna zaviněná nehoda může řidiče připravit o 36 měsíců bonusu. Nejde tedy jen o nepříjemné vyřizování škody, opravu auta a vyšší spoluúčast. Při další platbě za povinné ručení může přijít účet, který bude každý rok vyšší o stovky nebo i tisíce korun.
Přitom v Česku neexistuje jednotná tabulka, podle níž by všechny pojišťovny zdražovaly stejně. Stejná nehoda tak může mít u dvou řidičů odlišný dopad. A právě tady začíná nepohodlná otázka: je bonus skutečná odměna za opatrnost, nebo hlavně mechanismus, kterým pojišťovny trestají každou evidovanou chybu dlouho po nehodě?
Tři roky bonusu zmizí jedním rozhodnutím
Pojišťovny obvykle pracují s bonusem za bezeškodní průběh. Za každý rok bez pojistné události získává klient určitou slevu z běžného pojistného. Často se počítá s pětiprocentní slevou za rok. Jedna zaviněná nehoda pak může znamenat odečet 36 měsíců bonusu, tedy ztrátu slevy ve výši 15 procentních bodů.
Modelový příklad je poměrně názorný. Pojistné bez bonusu činí 6 000 korun ročně. Řidič se slevou 15 procent platí 5 100 korun. Po nehodě se bonus sníží a pojistné se může vrátit na 6 000 korun. Rozdíl je 900 korun každý rok.
Devět set korun nevypadá jako finanční katastrofa. Jenže povinné ručení se neplatí jednou. Stejná ztráta se může opakovat při každém dalším výročí smlouvy, dokud řidič znovu nenasbírá potřebné roky bez škody. U dražšího vozu, mladého řidiče nebo rizikovějšího regionu může být rozdíl výrazně vyšší než v tomto modelu.
Částka 900 korun navíc navíc neříká nic o tom, zda pojišťovna současně upraví základní sazbu. Ta se může měnit podle výkonu auta, věku řidiče, bydliště, způsobu používání vozidla i celkové cenové politiky pojišťovny. Ztracený bonus proto nebývá jediným důvodem, proč další pojistka zdraží.
Pojišťovny nemají společný trestní sazebník
Jednotné maximální zdražení po nehodě v Česku neexistuje. Některé pojišťovny započítávají jednu škodu jako 36 měsíců, jiné používají vlastní koeficienty a odlišně nastavují bonus i malus. Rozdíl může vzniknout také podle toho, kolik škod řidič způsobil, jak vysoké bylo vyplacené plnění a v jaké kategorii vozidlo smlouva běží.
Právě proto nelze říct, že po nehodě povinné ručení vždy zdraží o přesně 15 procent. To je pouze výsledek konkrétního modelu s pětiprocentním bonusem za rok a odečtem tří let. Reálný výpočet může být mírnější, ale i citelnější.
Česká podnikatelská pojišťovna například rozlišuje bonus a malus v rámci osmi skupin vozidel. Škoda u osobního auta se tak nemusí započítat stejně jako škoda u motocyklu nebo nákladního vozidla. Řidič, který si přenese stejnou historii mezi různými typy vozidel, proto nemá automaticky jistotu stejné ceny.
To je pro klienta nepříjemné hlavně ve chvíli, kdy porovnává nabídky jen podle výsledné částky. Levnější nabídka nemusí znamenat výhodnější systém do budoucna. Některá pojišťovna může mít nižší základní cenu, ale přísnější dopad jedné škody. Jiná začne dražší sazbou, zároveň však bonus ztrácí pomaleji.
Změna pojišťovny minulost nevymaže
Přechod jinam obvykle není způsob, jak se po nehodě vrátit na čistý štít. Škodní historie se ověřuje v databázi České kanceláře pojistitelů a při změně pojišťovny se nepřepisuje ani nemaže. Nový pojistitel tedy může zjistit, že řidič v minulosti způsobil škodu, i když u předchozí smlouvy skončil.
Rozdílná může být délka období, které pojišťovna sleduje. Allianz zohledňuje škody až za posledních 20 let. Pro řidiče s dlouhou historií to znamená, že nehoda, na kterou už téměř zapomněl, nemusí z pohledu nové smlouvy zmizet tak rychle, jak by čekal.
Při sjednávání dalšího povinného ručení proto není rozumné uvádět lepší historii, než odpovídá skutečnosti. Krátkodobá úspora může narazit při kontrole údajů. Pojišťovna pak může řešit nejen cenu, ale také správnost sjednané smlouvy a rozsah plnění.
Člověk si někdy představuje bonus jako razítko nalepené na konkrétní smlouvě. Ve skutečnosti se mnohem víc podobá řidičovu finančnímu vysvědčení, které putuje mezi pojišťovnami. Nová smlouva změní cenu, ne minulost.
Rozhoduje vyplacené plnění, ne každý nahlášený škrábanec
Samotné nahlášení události ještě nemusí automaticky znamenat ztrátu bonusu. Pokud pojišťovna škodu skutečně neplní, běžně se bonus za nehodu neodečítá. Rozhodující je evidovaná pojistná událost s vyplaceným plněním.
Tento rozdíl může být zásadní u menších škod. Řidič například poškodí cizí vůz, ale po domluvě uhradí opravu přímo. Takové řešení však musí být skutečně uzavřené a doložitelné. Nestačí spoléhat na ústní slib, že poškozený pojistné plnění nakonec nevyužije.
Vyplatí se také zjistit, jak pojišťovna pracuje s případným zpětným uhrazením škody. U některých smluv může klient za určitých podmínek uhradit vyplacenou částku a zmírnit dopad na bonus. Nejde o automatické právo platné stejně u všech pojišťoven, proto rozhodují konkrétní smluvní podmínky a lhůty.
Tady se láme hranice mezi rozumným rozhodnutím a hazardem. U drobné škody může vlastní úhrada dávat ekonomický smysl, pokud by ztráta bonusu zdražila pojistné na několik let. U vysoké škody by ale řidič neměl riskovat finanční problémy jen kvůli zachování slevy.
Vyplatí se po nehodě hned utéct jinam?
Porovnat nové nabídky smysl má, ale změna pojišťovny sama o sobě zdražení neodstraní. Nový pojistitel může nabídnout nižší základní sazbu nebo odlišně započítat malus, škodní historii však obvykle uvidí. Rozhodování by proto nemělo stát jen na jedné částce uvedené v online kalkulačce.
Řidič by měl porovnat také rozsah limitů, asistenční služby, připojištění a způsob, jakým se započítávají další škody. U povinného ručení sice pojišťovna chrání především poškozené, ale pro klienta se rozdíly projeví v ceně, administrativě i řešení následků nehody.
Někdy se vyplatí zůstat u stávající pojišťovny, jindy může být nová nabídka i po započtení malusu levnější. Rozhodující není otázka, zda po nehodě změnit smlouvu za každou cenu, ale kolik bude stát celý další rok a jak se bude cena chovat při další škodě. Jedna nehoda totiž nemusí být nejdražší ve chvíli, kdy se stane, ale až ve chvíli, kdy se její dopad začne opakovat při každé další platbě.
