Vůz může vlastnit leasingová společnost, ale povinné ručení musí mít na starosti provozovatel zapsaný v registru vozidel. Právě tento detail od 1. dubna 2024 mění odpověď na otázku, kdo má pojištění při finančním leasingu sjednat.
Představte si běžné předání auta. Na parkovišti před prodejnou voní nová kabina, technik sundává ochrannou fólii z displeje a zákazník podepisuje poslední dokumenty. V kolonce vlastník se objevuje leasingová společnost. Za volant ale usedne nájemce, který bude auto několik let používat, hradit splátky, servis i pojištění. Právě on bývá v registru uveden jako provozovatel.
A to je údaj, který má pro povinné ručení větší váhu než samotné vlastnictví.
Od 1. dubna 2024 stanoví zákon č. 30/2024 Sb. v § 6 povinnost sjednat pojištění odpovědnosti z provozu vozidla provozovateli vozidla. Zákon tedy neříká, že smlouvu musí automaticky uzavřít vlastník. U finančního leasingu se tyto role často rozdělí mezi dvě osoby, takže pohled na kolonku vlastníka v dokumentech nestačí.
Vlastník, provozovatel a pojistník nejsou jedna osoba
Finanční leasing stojí na jednoduchém principu: leasingová společnost pořídí vůz a po dobu trvání smlouvy zůstává jeho vlastníkem. Nájemce ho používá a postupně splácí sjednané financování. V registru vozidel však může být jako provozovatel zapsán právě nájemce, protože auto fakticky provozuje a rozhoduje o jeho každodenním užívání.
V praxi tak vedle sebe existují nejméně čtyři role. Vlastník drží vlastnické právo. Provozovatel odpovídá za provoz vozidla ve smyslu zákona. Pojistník uzavírá pojistnou smlouvu a platí pojistné. Pojištěný je osoba, na niž se vztahuje pojistné krytí. Tyto role se mohou překrývat, ale také se rozdělit mezi leasingovou firmu, nájemce a případně další osobu.
Pojistníkem proto může být leasingová společnost i nájemce. Samotné jméno na pojistce ještě neodpovídá na otázku, kdo nese zákonnou povinnost zajistit, aby vozidlo nebylo bez pojištění. Rozhodující je zápis provozovatele v registru vozidel.
Tohle rozdělení není jen úřednická drobnost. Když nájemce podepíše leasingovou smlouvu a zároveň v ní najde větu, že musí sjednat povinné ručení na vlastní náklady, nejde pouze o interní pokyn leasingové firmy. Smlouva tím prakticky přenáší zajištění pojištění na člověka, který auto používá. Zákonná povinnost však pořád souvisí s provozovatelem uvedeným v registru.
Proto je rozumné porovnat tři dokumenty: leasingovou smlouvu, doklad k vozidlu a pojistnou smlouvu. Jména a role by měly dávat smysl. Stejně tak období pojištění. Jestli leasingová smlouva ukládá nájemci povinnost sjednat a hradit pojištění, musí být nastavení takové, aby vozidlo zůstalo kryté po celou dobu registrace.
Krátká mezera může vzniknout třeba při převodu auta, změně pojišťovny nebo opožděné úhradě. V kanceláři leasingové společnosti se přitom nic navenek neděje, ale vozidlo už může být vedeno jako nepojištěné. Nájemce pak neřeší jen nepříjemný telefonát, nýbrž i možné finanční následky.
Kdy může pojistku uzavřít leasingová společnost
Leasingová firma si často sjedná pojištění sama. Dává to praktický smysl: financované auto je pro ni až do konce leasingu majetkem s významnou hodnotou. Má zájem, aby bylo pojištěné a aby případná škoda nesnížila cenu zajištění. Zákon č. 30/2024 Sb. s tím počítá. Leasingová společnost může pojistku uzavřít na sebe, pokud má pojistný zájem z titulu financování nabytí vlastnictví vozidla podle § 11 odst. 2.
Nájemce pak dostává vůz s pojištěním vyřízeným v rámci leasingového balíčku. Může platit pojistné přímo leasingové společnosti, nebo se částka objeví ve splátkovém kalendáři. Tím ale nezmizí potřeba zkontrolovat, kdo je v registru zapsán jako provozovatel a zda pojištění skutečně navazuje na konkrétní vozidlo a celé požadované období.
Na parkovišti se totiž nepozná, kdo pojistku sjednal. Poznávací značka vypadá stejně, motor nastartuje stejně a zelená karta, respektive potvrzení o pojištění, může ležet v přihrádce pod manuálem. Rozdíl se ukáže až při škodě nebo při kontrole údajů. Tehdy začnou rozhodovat přesné role a data, ne představa, že „leasing to určitě zařídil“.
Nájemce by si měl pohlídat hlavně začátek pojištění, jeho nepřerušené trvání a správné údaje o vozidle. U změny pojišťovny nestačí předpokládat, že nová smlouva začne automaticky v okamžiku, kdy stará skončí. Překontrolovat je třeba také postup při pozdní úhradě, protože některé smlouvy přenášejí administrativu i náklady na nájemce.
Jiná situace nastává u člověka, který si auto jen dočasně půjčí. Běžný řidič, jenž usedne za volant zapůjčeného vozidla, nemusí kvůli tomu sjednávat vlastní povinné ručení. Povinnost se váže na provozovatele, nikoli na každého řidiče, který auto právě řídí. Když tedy zaměstnanec vezme leasingové auto na pracovní cestu nebo si ho na víkend půjčí rodinný příslušník, samotné řízení z něj provozovatele nedělá.
Nejčastější omyl vzniká ve chvíli, kdy někdo zamění vlastníka za osobu odpovědnou za pojištění. U finančního leasingu je vlastník často schovaný za názvem velké společnosti, zatímco skutečný uživatel sedí každý den za volantem. Pro právní posouzení však není rozhodující, kdo tankuje, kdo má klíče ani kdo posílá měsíční splátku. Rozhodující je osoba označená jako provozovatel v registru vozidel a způsob, jakým leasingová smlouva nastavila sjednání a placení pojištění.
