Cyklista jede po silnici rychlostí zhruba 40 kilometrů za hodinu. Z protisměru se k němu blíží auto, jehož řidička přejede asi 0,6 metru do jeho jízdního pruhu. Sama jede přibližně 52 kilometrů za hodinu. Srážka není otázkou filozofie, nýbrž fyziky, jen s poněkud dražšími následky. Cyklista utrpí újmu vyčíslenou na 1 168 475 korun, ale soud dospěje k tomu, že na nehodě se podílel také on. Jeho spoluúčast stanoví na jednu třetinu.
Výsledek je prostý, i když cesta k němu už méně: z přiznané újmy se odpovídající třetina nehradí. Poškozený tedy nemá nárok na celou částku, protože jeho vlastní jednání ke vzniku nebo rozsahu následků přispělo.
Právě tak funguje spoluzavinění dopravní nehody. Náhrada škody se nerozděluje podle toho, kdo působí za volantem provinileji na první pohled, ani podle toho, kdo má hlasitějšího advokáta. Posuzuje se konkrétní jednání všech účastníků, jeho význam pro vznik nehody a také to, jak se promítlo do následné újmy.
Občanský zákoník v § 2918 stanoví, že pokud poškozený přispěl ke vzniku škody, náhrada se poměrně sníží podle jeho podílu. Zanedbatelný podíl se přitom nezohledňuje. Právo tedy neřeší každý drobný detail jako účetní kontrolor po třech kávách. Musí jít o jednání, které má skutečný význam.
Výpočet může vypadat jednoduše. Jestliže soud určí podíl poškozeného na 20 procentech a celková újma činí 500 000 korun, náhrada se sníží o 100 000 korun. Poškozený by tak získal 400 000 korun. U třetinového podílu by se hradily dvě třetiny újmy. Nejde přitom o trest za porušení pravidel silničního provozu, ale o vyjádření toho, jak velkou část následku lze přičíst samotnému poškozenému.
Hodnotí se například rychlost jízdy, pozornost, reakce, použití ochranných pomůcek, technický stav vozidla nebo způsob, jakým účastník do situace vstoupil. Samotné porušení pravidla ještě automaticky neznamená konkrétní procentní podíl. Cyklista může jet rychleji, než měl, ale soud musí posoudit, zda právě tato rychlost zhoršila možnost střetu zabránit nebo zvětšila rozsah zranění. Stejně tak řidič, který částečně přejede do protisměru, nenese automaticky celou odpovědnost jen proto, že jeho manévr vypadal na fotografii obzvlášť nešťastně.
U zmíněného střetu proto hrála roli kombinace okolností. Řidička zasáhla do prostoru protisměru, cyklista jel asi 40 kilometrů za hodinu a proti němu jelo vozidlo rychlostí přibližně 52 kilometrů za hodinu. Nejvyšší soud 24. února 2026 určil cyklistovu spoluúčast na jedné třetině. Z újmy 1 168 475 korun mu proto nenáležela část odpovídající této třetině.
Člověk si při podobném výpočtu snadno představí tabulku s procenty, kde každá chyba dostane vlastní kolonku. Soudní posuzování ale není automat na pokuty. Rozhodující je příčinná souvislost: tedy zda a jak konkrétní jednání poškozeného přispělo k nehodě nebo k jejím následkům. Jízda bez přilby může mít jiný význam u lehkého odření než u těžkého poranění hlavy. Nepřiměřená rychlost zase může být významná pro samotný střet, ale nemusí vysvětlovat každý jeho následek.
Nejvyšší podíl poškozeného neznamená automaticky úplné odmítnutí náhrady. To přichází v úvahu jen ve výjimečných situacích. Nejvyšší soud 3. února 2026 připustil, že podíl poškozeného může dosáhnout 100 procent, pokud jeho jednání přeruší příčinnou souvislost se škodou. V takovém případě náhrada činí nula korun. Právně řečeno poškozený sice újmu utrpěl, ale jednání druhé strany už se na jejím vzniku nepodílelo způsobem, který by zakládal povinnost k náhradě.
Tento výsledek se může objevit například tehdy, když poškozený vytvoří zcela novou a natolik výjimečnou situaci, že původní jednání druhého účastníka přestane být relevantní příčinou následku. Nestačí tedy běžná neopatrnost nebo drobné porušení pravidel. Úplné přenesení odpovědnosti na poškozeného vyžaduje mimořádnou okolnost.
U škody způsobené provozem vozidla je laťka ještě výš. Ústavní soud 26. března 2026 uvedl, že úplné odmítnutí náhrady vyžaduje mimořádně silné zavinění poškozeného a současně absenci okolností, které zvyšovaly nebezpečnost provozu na straně provozovatele. Provoz automobilu totiž představuje riziko sám o sobě. Vozidlo není jen větší nákupní taška s motorem, ale zdroj zvýšeného nebezpečí, s nímž právní řád počítá.
To má praktický význam hlavně u střetů chodců, cyklistů a motorových vozidel. Řidič se nemůže ubránit odpovědnosti poukazem na každou chybu druhého účastníka. Soud bude zkoumat také rychlost vozidla, rozhled, technický stav, možnost reagovat, dodržení bezpečné vzdálenosti a další okolnosti provozu. Čím více nebezpečí přinesl do situace provozovatel vozidla, tím opatrněji se přistupuje k úplnému krácení náhrady.
Při určování podílu se navíc může oddělit vznik nehody od rozsahu újmy. Jeden účastník může zavinit samotný střet, zatímco druhý svým jednáním přispěje k tomu, že následky budou horší. Typickým příkladem bývá nepřiměřená rychlost nebo nepoužití ochranného prvku. Soud pak nemusí říct, že poškozený způsobil celou nehodu. Stačí, že jeho jednání zvětšilo rozsah újmy, kterou nyní požaduje nahradit.
V praxi proto nestačí tvrdit, že druhý účastník porušil předpis. Rozhodující bývají znalecké posudky, záznamy z místa nehody, kamerové záznamy, výpovědi svědků i zdravotní dokumentace. Zjišťuje se, jak by se situace vyvíjela při jiné rychlosti, jiné reakci nebo při použití ochranných pomůcek. Každé procento pak musí mít oporu v konkrétním skutkovém zjištění, ne jen v dojmu, že „něco na tom cyklistovi také bylo“.
Spoluzavinění tedy neznamená, že poškozený automaticky odchází s poloviční částkou. Může jít o malé krácení, o významný podíl, nebo ve zcela mimořádném případě o náhradu nulovou. Mezi těmito výsledky rozhodují okolnosti nehody, jejich příčinná souvislost a míra nebezpečí, kterou do situace vnesla každá strana. U dopravní nehody se zkrátka nepočítá jen rychlost na tachometru, ale i podíl jednotlivých rozhodnutí na tom, co následovalo.
